Má absolutní sluch, fotografickou paměť a talent od boha
Má absolutní sluch, fotografickou paměť a talent od boha. Vyhrává všechny klavírní soutěže, chystá se na hostování s hradeckou filharmonií a večery tráví na koncertech vážné hudby. Je mu jedenáct.
Sudičky musely být onoho 20. června roku 1998 v mimořádné tvůrčí kondici. Tváří v tvář malému Matyášovi, který se v ten den narodil, si možná řekly: „Je to ještě Blíženec? Nebo už Rak? Stihl to sem na svět přesně v bodu zlomu. Pašák. Tak mu dáme bonus!“ A v jeho pomyslné kolébce se objevil – houslový klíč. Důmyslně omotaný kolem dobře naladěného piana. To vše samozřejmě v dárkovém balení.
Možná to bylo jinak – geny si prostě jen vzpomněly na mimořádný talent některého z jeho dávných předků, který nikdo nestihl objevit.
Bůh suď.
Matyáši Novákovi z Hradce Králové je dnes jedenáct let a patří do výlučné a nepočetné kategorie takzvaných zázračných dětí, jejichž schopnosti mílovými kroky utekly standardu vrstevníků.
Na klavír začal hrát v necelých pěti letech ve třídě Martiny Vlčkové v hradecké Základní umělecké škole Na Střezině.
V šesti letech si přibral ke klavíru hru na housle, kterou v současnosti ve stejné škole studuje u Miluše Rindové.
Dochází na konzultace s klavíristkou Janou Turkovou z Konzervatoře Pardubice.
Zúčastnil se mnoha celostátních i mezinárodních klavírních soutěží, jejichž seznam by zabral zhruba čtvrtinu této strany. Vždy vyhrál – jiná varianta v jeho soutěžních portfoliu neexistuje.
Jeho mimořádné nadání podle odborníků obnáší především „absolutní sluch, rychlé čtení notového zápisu, skvělé harmonické cítění a pohotová schopnost improvizace“.
Matyáši, vzpomeneš si na chvíli, kdy se ti otevřely dveře do světa tvojí milované hudby
Byly mi asi dva roky – děda s babičkou mi dali k Vánocům takové to umělohmotné pianko. Vyťukával jsem si písničky, ale brzy jsem zjistil, že mi tam scházejí klávesy – prostě tam nebyly všechny noty, které jsem potřeboval. Byla to taková hezká hračka pro děti, ale nemohl jsem na tom zahrát všechno, co jsem chtěl. Tak jsem to pak zkoušel u dědova piana. Myslím, že to byl právě děda s babičkou, kteří moje rodiče přesvědčili, že by bylo dobré přihlásit mě do hudební školy.
Pokud to, co říkáš, netrvalo moc dlouho, tak jsi byl příliš malý kluk na hudební školu. Chodil jsi nejspíš do školky.
Já jsem do školky nechodil. Jenom chvilku, pak jsem zůstal doma s maminkou. Nešlo to. Chvíli ano, ale pak to opravdu bylo nesnesitelné. Ten hluk a všechno kolem mi nedělalo dobře. Nebyl jsem tam šťastný.
Vím, že máš absolutní sluch. Souvisí to s tím, co říkáš o té školce?
Ano. Byl jsem rád mezi ostatními dětmi, ale strašně zle snáším disharmonické zvuky, hluk a tak.
Z hluku školky tě rodiče vysvobodili, ale svět je těch disharmonických zvuků přece plný…
Mám rád spíš ticho. Ale některé věci jsou zajímavé – moje maminka vzpomíná, jak k nám přijeli popeláři a já jsem jí řekl – to je E, ten zvuk, jak popelářské auto nakládá a běží mu motor.
Odbočili jsme od tvé přihlášky do hudební školy Na Střezině. Kolik ti bylo?
Pět let.
Pětileté děti do hudebky moc nechodí.
Děda s babičkou přesvědčovali moji maminku, aby tam se mnou šla. Mně to bylo docela jedno, protože jsem mohl hrát u dědy na piano. Maminka říkala – je to prostě normální malej kluk, baví ho to, nebudeme to zveličovat. Ale nakonec jsme tam šli a paní učitelka Vlčková řekla, že jsem sice malý, ale zkusíme to.
To všechno je už šest let zpátky – začátky, které předcházely dnešku. A ten dnešek je velmi zajímavý. Děda s babičkou, rodiče i pedagogové měli zjevně dobrý čich – dnes chodíš do školy jen tři dny v týdnu, aby ses mohl věnovat hudbě.
Je to tak. Dva dny v týdnu nechodím do školy. Vždy v pondělí mám hodinu s paní profesorkou Janou Turkovou z pardubické konzervatoře a v pátek mám rozšířenou výuku s paní učitelkou Martinou Vlčkovou. Ve škole, kam chodím, mám výbornou paní učitelku, takže se mi daří ty dva dny v pohodě dohnat.
Takže místo školy chodíš k odborníkům , profesionálům, a hraješ a hraješ…
Tohle nechci komentovat.
Teď jsem překvapená …
Cvičím pravidelně každý den. Pokud nemůžu delší dobu hrát, třeba když jsme na dovolené, začnu být nervózní, ťukám do stolu a vydávám všelijaké zvuky, asi jsem nesnesitelný nebo podivínský pro okolí. Nevím, jestli mě pochopíte, ale já nemám potřebu ani důvod hrát denně deset hodin a zkoušet a zkoušet. Četl jsem o pianistech, kteří každý den zkoušejí tak dlouho, že mají zánět šlach na rukou. Já to moc nechápu. Miluju hudbu, miluju ten zvuk, ty okamžiky, kdy hraju a slyším to a prožívám všechny tóny… Pro mě to není otázka mnohahodinového zkoušení,celodenní dřiny a už vůbec ne nějaké řehole a přesvědčování… Rozumíte mi?
Věř mi, že se snažím. Ale pořád se mi z nějakého důvodu vtírá pocit, že bych ti neměla tykat. Chvílemi se mi to prostě příčí. Rozumíš mi?
To je v pohodě. Je mi jedenáct.
Matyáši, ty jsi absolvoval spoustu důležitých klavírních soutěží. Celostátních, mezinárodních – kam jsi přijel, tam jsi vyhrál. Kterého z těch vítězství si nejvíc ceníš?
Každého. Vloni jsem měl v Základní škole Josefa Gočára, kam chodím, svůj recitál a někdo z deváťáků po koncertu prohlásil, že to bylo hustý a že by se to mělo zopakovat. Měl jsem strašnou radost. Vždy se snažím potěšit svým hraním co nejvíc lidí. Když hraju, představuji si nějaký příběh, nejčastěji určitý typ vlaku na konkrétní trati.
Říkal jsi – vlak?
Železnice je další můj velký koníček. Znám nazpaměť jízdní řád Královéhradeckého kraje, zajímají mě zrušené tratě, jízdní soupravy i historie železniční dopravy.
Jak vlastně vycházíš se svými spolužáky ve škole? Kdysi ve školce, jak jsi říkal, to moc nešlo. Jak to jde dnes? Máte vůbec nějaké společné body?
Mí spolužáci poslouchají většinou jiný typ hudby, ale občas jim zahraju a myslím, že se jim to líbí. Vadí mi, když někteří dospělí říkají, že děti poslouchají hroznou hudbu. Děti přece poslouchají to, s čím je seznámí dospělí. Pokud někdo do osmi neslyšel o Mozartovi, pak je někde chyba.
Posloucháš Kabáty?
Ne.
Proč ne?
Pro mě je to moc hlučné, tím neříkám, že špatné. Tuhle hudbu neznám, tak nemůžu hodnotit.
Vím , že posloucháš jinou hudbu. Máš dokonce abonentku do filharmonie. Jaké koncerty si vybíráš?
Abonentku jsem dostal od rodičů v pěti letech jako dárek, moc jsem si ji přál. Miluju Mozartovu hudbu, barokní skladatele. Mezi moderními, současnými autory, jejichž skladby hráli například během Hudebního fóra, musím důkladně vybírat. Nemám rád disharmonii. Koncerty jsou samozřejmě večer, někdy se mi chce hodně spát, ale ten zážitek je pro mě silnější.
Mluvili jsme o tvých vítězstvích v soutěžích, ale to byla taková přípravka. V květnu jsi hrál v hradeckou filharmonií a na další hostování se chystáš. Prosím tě, jak filharmonici berou jedenáctiletého kluka u piana?
Květnovým koncertem s hradeckou filharmonií se mi splnil jeden z mých hudebních snů. Moc jsem si přál zahrát co nejlíp, aby si mě ještě někdy vybrali. Všichni byli hrozně milí a pomáhali mi.
Dnes už oba víme, že se chystáš na další hostování s hradeckými filharmoniky.
Příští rok 4. února budu s filharmonií hrát Mozartův klavírní koncert č. 5 v Hradci Králové, o den dřív máme společný koncert v Náchodě. Strašně se těším, doufám, že lidem udělám radost a že budeme mít spoustu posluchačů.
Matyáši, vypadá to, že se ti postupně plní tvoje sny. Předpokládám, že máš promyšlený svůj životní plán.
Od pěti let chci být dirigentem. Na tom se nic nemění.
A co vaši – sdílejí tvoje sny?
Asi ano. Myslím, že jsou hlavně rádi, že nevysedávám u počítače a místo toho hraju. Ale často mi nadávají, že jsem osel, protože pořád něco zapomínám.
Zdroj: DENÍK
