Věkový rozdíl? Jako by se smazal, nevnímáme ho. Je mezi nimi více než půlstoletí. Oba se narodili v Hradci Králové, mají tu své kořeny a silná pouta k východním Čechám. František Kinský a Matyáš Novák.
Je mezi nimi více než půlstoletí. Oba se narodili v Hradci Králové, mají tu své kořeny a silná pouta k východním Čechám. František Kinský a Matyáš Novák.
František Kinský, potomek slavného šlechtického rodu, se stal se svým sametovým hlasem, intelektem a přívětivostí průvodcem světem, který byl pro česká média a české diváky desítky let tabu. Modrá krev trhala divácké rekordy a z Františka Kinského udělala hvězdu.
Matyáš Novák letos v listopadu převzal Hlávkovu cenu pro nejlepší vysokoškolské studenty. Jeden z nejtalentovanějších a nejvýraznějších klavíristů své generace, který si v devatenácti zahrál v newyorské Carnegie Hall, vítěz nesčetného množství interpretačních soutěží a osobitý muzikant i člověk.
Nyní v prosinci tyto dvě osobnosti společně vyrážejí do pěti českých měst s pořadem nazvaným jednoduše Vánoce 2023. Oba v něm dělají to, co umí nejlépe: František hovoří a Matyáš hraje…
Oba pocházíte z Královéhradecka. Ale jak jste se vlastně potkali?
FK: Potkali jsme se v roce 2019 v Zrcadlovém sále našeho zámku v Kostelci nad Orlicí na soukromém koncertě ansámblu Barocco sempre giovane, kde Matyáš vystupoval jako sólista. Hrál překrásně.
MN: V roce 2019 jsem vystupoval v Novém zámku na akci pro příznivce festivalu Pardubické hudební jaro. Tam jsem poprvé potkal Františka Kinského a manažerku Janu Dioszegi. Ta pochází z Hradce Králové stejně jako já, a tak mi nabídla, že mě odveze po akci domů. Tahle náhoda dala vzniknout krásné spolupráci, za kterou jsem moc rád.
Vaše Vánoce 2023 navazují na úspěšný pořad, který v době covidového lockdownu sledovaly desítky tisíc diváků na internetu. Chyběl vám tehdy kontakt s diváky?
FK: Nejsem vystudovaný umělec, ale kontakt s lidmi, diváky a návštěvníky mám velmi rád. Dělám komentované prohlídky zámecké expozice Nového zámku. Díky seriálu Modrá krev jsem často zván na besedy a setkání, a ty mě baví, těší i nabíjejí. Nejen že nám v lockdownu scházel osobní mezilidský kontakt, ale chtěli jsme v těžké době alespoň prostřednictvím obrazovek přinášet lidem radost a povzbuzení do jejich domovů. A se stejnými pocity vůči publiku teď naživo pokračujeme.
MN: Kontakt s posluchači jsem samozřejmě velmi postrádal. Naprosto skličující bylo, že nikdo z nás nevěděl, jak se bude celá situace vyvíjet, kdy a zda vůbec se možnost živých vystoupení vrátí. Velmi obdivuji Františka Kinského a Janu Dioszegi, že se rozhodli v době pandemie pro realizaci projektu, jehož záměrem bylo potěšit příznivce a fanoušky, kteří by za normálních okolností přišli na živé koncerty do prostor Nového zámku. Myslím, že většina posluchačů si nedokáže představit, jak náročné je taková setkání připravit. Samozřejmě, že žádné online vysílání nemůže nahradit živý koncert a že kontakt s publikem je klíčový. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že v online variantě jsme realizovali nápady, které by živě provozovat nešly, například bylo možné natočit zvlášť moji hru na housle a na klavír. Po spojení obou partů jsem mohl doprovázet sám sebe, což by na živém koncertě nebylo možné.
Blíží se Vánoce a pro Františka i narozeniny. O čem vlastně Vánoce podle vás jsou? A jak se slavily a slaví Vánoce u Kinských a u Nováků?
FK: Vánoce jsou svátky setkávání i rozjímání a současně jsou i svátky veselí a radosti. Oslavují narození Ježíška. Je to čas, kdy jsme rádi spolu a chceme potěšit své blízké. Vánoční svátky jsou imunní vůči každé ideologii. Přežily jich už v průběhu staletí mnoho a stále jsou svou duchovní podstatou stejné. Věřím, že poselství Vánoc přežije i nadále. U nás se slavily Vánoce se vším, co k nim patří: stromeček, koledy, společná slavnostní večeře, dárečky, půlnoční mše.
MN: Vánoce pokládám za jedno z nejkrásnějších období v roce. Výrazně k tomu přispívá jejich duchovní podstata. Připomínáme si křesťanské hodnoty, na kterých stojí západní civilizace, a také zázrak zrození. Scházíme se s rodinou a přáteli, připravujeme tradiční pokrmy a prostřednictvím vánočních zvyků udržujeme kontinuitu s našimi předky. Když jsem byl malý, trávil jsem vánoční svátky pravidelně u obou babiček. To už sice možné není, ale tím, že s rodiči a bratrem na prarodiče vzpomínáme, jsou stále tak trochu s námi. Vánoce u Nováků jsou podobné jako ve většině českých domácností: slavnostní, nazdobené a voňavé. Milujeme koledy, hlavně ty české, a tatínek je velkým fanouškem Rybovy České mše vánoční. Tu poslouchá vždy s dostatečným předstihem. Pokud jde o koledy, tak to byly jedny z prvních skladeb, které jsem se naučil. V batolecím věku jsem jich uměl kolem třiceti a dodnes je považuji za hudební skvosty.
Oba jste nejen interprety, ale i autory pořadu. František píše slova, Matyáš noty. Co potřebujete pro to, aby se vám dobře tvořilo? A co pro vás znamená, co vám přináší a bere vaše práce?
FK: Autorkou programu je Jana Dioszegi, která pořádá i vánoční turné. Mé texty vznikají na základě rešerší Jany a následných konzultací nás tří i s Matyášem. Na mě je je přednést a případně přímo během představení rozvinout podle vlastní fantazie či atmosféry v hledišti, občas doplním vzpomínky na Vánoce z dob mého dědečka. Umělcem je Matyáš, který na klavír hraje své vlastní fantazie a slovem provádí celou hudební částí našeho společného vystoupení. Podobné projekty nejsou hlavní náplní mé práce. Tou je správa svěřeného rodového dědictví. Naopak při podobných akcích, jako je náš vánoční program, si vrchovatě užívám všech představitelných emocí: určitého napětí a trémy před výkonem, interakcí publika během vystoupení, mnohdy skutečně úžasných a dojemných ohlasů i smíchu a potlesku v hledišti. Po skončení našeho společného programu následují autogramiády, kde se s lidmi setkáváme osobně. Jejich zájem mě velmi těší a vážím si ho.
MN: Když vytvářím své fantazie, je to vzrušující proces. Zároveň ale také velká dřina, protože se stává, že inspirace nepřichází. Někdy se skladba zrodí tak nějak sama, někdy se složitě cizeluje několik měsíců. Hudbu velkých mistrů charakterizuje fakt, že plyne zcela nenuceně, bez zřetelných švů a násilných změn, a o to se snažím i ve svých kompozicích. Vždy je nesmírně důležité, aby skladba dávala smysl jako celek. Někdy mě hudební myšlenka napadne i ve velmi hlučném a zdánlivě neinspirativním prostředí. Na otázku, zdali mi moje práce něco bere či dává, odpovídám vždycky tak, že je pro mě hudba již od narození naprosto přirozenou součástí života. Beru ji zcela samozřejmě a vůbec si nedovedu představit, že by nebyla. Pocity po povedeném koncertě jsou nepopsatelné a ta euforie je v nejlepším slova smyslu návyková, proto se umělci i ve velmi pokročilém věku stále vracejí na koncertní pódia.
Z čeho vychází kouzlo a divácký úspěch synergie dvou osobností, které věkově dělí celé půlstoletí? Co dneska chybí mladým? A jaká je starší generace?
FK: To nevím. Asi to byla šťastná náhoda, která nás svedla dohromady. Možná je na nás poznat, že nás to spolu baví, že jsme objevili společný zájem: touhu potěšit lidi, a tak věkový rozdíl nevnímáme. Jako by se smazal jak mezi námi, tak i mezi diváky.
MN: Moje maminka s oblibou tvrdí, že jsem se narodil jako důchodce. Pravda je, že jsem si se seniory vždycky velmi rozuměl, mé koníčky jsou pro mladou generaci netypické a celkově jsem poměrně konzervativní. Mám rád staré věci, které mají historii a vyprávějí příběh, nejsem příznivcem módních výstřelků, nikdy jsem nevyhledával poslední technologické vymoženosti. V mnoha směrech je František ten progresivnější, například v oblékání . Myslím, že tohle je další výhoda naší spolupráce. Ukazujeme, že stereotypy jako starší versus mladá generace jsou zkrátka stereotypy, byť většinově asi platí.
Kdybyste měli vybrat jednu věc, kterou byste chtěli popřát lidem v téhle zemi, co by to bylo?
FK: Naslouchejme si, snažme se si porozumět a buďme k sobě tolerantní a hodní.
MN: Chtěl bych popřát nám všem: radujme se z maličkostí a užívejme si okamžiky, kdy nám nic a nikdo nechybí. Život se může znenadání „zašmodrchat“ a to, že nám nic nechybělo, zjistíme, až když tohle privilegium ztratíme.
Text: Štěpánka Kotrbová Foto: Zdeněk Fabiánek
