O všech třech ještě určitě hodně uslyšíme. Budeme chodit na jejich koncerty a poslouchat hudbu, kterou nahráli. Můžeme tak činit již dnes a připomínat si jejich dosavadní úspěchy, přesto hlavním osobním úkolem každého z nich je dokončit studia na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění. Právě ve spolupráci s ní uspořádala ve středu 21. února koncert Komorní filharmonie Pardubice v domovské Sukově síni.
Nestalo se tak poprvé. Pardubický orchestr doprovází výrazné talenty z řad mladých interpretů celkem pravidelně a v roce 2000 dokonce v rámci svého zájezdu do USA představil klavíristu Jana Bartoše, dirigentem byl tehdy zkušený Tomáš Koutník. Se začínajícími sólisty se často potkává na nejrůznějších festivalech, zván je i na abonentní koncerty do své domácí Sukovy síně Domu hudby. Zatím se však nestalo, aby program jediného večera – a nutno podotknout, že beznadějně vyprodaného – naplnili hned tři protagonisté spojení se školou na Malostranském náměstí v Praze. Šlo o houslistku Terézii Hledíkovou, klavíristu Matyáše Nováka a dirigenta Zdeňka Červinku.
Pořadatelé večer nazvali „Ti nejlepší z HAMU“. Název se může jevit poněkud ošidným, vždyť vynikajících talentů studuje na této škole určitě více; věřme, že zvolený superlativ měl především zdůraznit, že všichni tři výše jmenování mladí umělci již mají za sebou cenné a neoddiskutovatelné úspěchy na domácích i zahraničních pódiích, a tedy i zkušenosti v jejich věku přece jen nadstandardní.
Terézii Hledíkové je letos pětadvacet let. S houslemi se potkala, když jí bylo sedm, a studovala nejprve na bratislavské konzervatoři, odkud přestoupila na školu stejného typu do Prahy. Tam se jí ujal Jindřich Pazdera a v jeho třídě je zapsána i na HAMU. Její dosavadní dráhu lemují setkání s osobnostmi, jakými byli a jsou Ilya Gringolts, Vadim Gluzman, Midori Gotō, Josef Špaček, Jan Fišer, Dalibor Karvay, Alexandra Soumm, Matěj Arendárik, Václav Hudeček či Leoš Svárovský. Koncertuje často a ráda na Slovensku i v Česku, slyšeli ji posluchači mimo jiné v Lucembursku, Německu a Rakousku. Cíle si klade nemalé – přijímací zkoušky složila na Manhattan School of Music, Mannes School of Music a San Francisco Conservatory of Music.
Pro vystoupení v Pardubicích zvolila Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61 Ludwiga van Beethovena. Pokud bychom měli k dispozici pouhá tři slova, napsali bychom: Přišla, zahrála, zvítězila. Ve stručném konstatování by bylo obsaženo všechno. Mladá interpretka si totiž auditorium podmanila od prvních tónů, jimiž se svým nástrojem navázala na orchestrální úvod skladby. Nenápadně, jak předepsáno autorem, ale přesně a důrazně. Její housle zněly v Beethovenově mimořádně zpěvném a melodicky i harmonicky propracovaném opusu se zářivou čistotou a pozoruhodnou silou. Interpretka se nesnaží o laciná gesta, hraje soustředěně a rozvážně, jednotlivá témata zvládá se suverénní virtuozitou. V obtížné kadenci v závěru první věty nejprve ohromí hlubokým ponorem do autorova myšlenkového světa, aby z něj posléze důmyslně vytěžila až omamující vyústění. Těžko říci, zda hráčce více vyhovuje intimnější poloha druhé věty díla, nebo radostný gejzír té třetí, obojí zvládá bravurně. Publikum samozřejmě nešetřilo potleskem.
Pětadvacetiletý klavírista Matyáš Novák může Pardubice považovat za své takřka domovské místo, ač se vždy hrdě hlásí k blízkému Hradci Králové. Vždyť tam absolvoval konzervatoř pod vedením Jitky Fowler Fraňkové, v pardubické Sukově síni hrával coby student mnohokrát a odtud poté zamířil na HAMU do třídy Ivana Klánského. Také on poznal kus světa: přivezl si ocenění z řady soutěží (z Kypru, Norska či Španělska), koncertoval v USA a v Číně. Hudbymilovná veřejnost ve východních Čechách si jeho talentu považuje a vystoupení mladého sólisty s orchestry i ta recitálová patří k nejhojněji navštěvovaným.
I tentokrát, v Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 B dur, op. 83 Johannesa Brahmse, prokázal mladý hráč to, co bývá při jeho vystoupeních nejcennější – absolutní odevzdání se hudbě, bezbřehou empatii a pokoru. K jeho technice nelze mít sebemenší připomínku, famózní zvládání nástroje vychází z neuvěřitelného talentu i z toho, co mu předávali jeho mistrovští školitelé. Když se člověk zaposlouchá do úvodního kratičkého dialogu klavíru s lesním rohem, vytuší, že bude svědkem něčeho úchvatného. A hráč se v Brahmsově rozmáchlé romantické skladbě skutečně dostává do varu velkolepým způsobem. Však má také něco za sebou: ty stovky až tisíce hodin věnovaných mimo jiné Lisztovi, jehož Matyáš Novák vždy stavěl do popředí, jsou znát. Interpret nedá posluchači téměř padesát minut ani vydechnout, sledovat jeho výkon je zážitkem. A Sukova síň se opět rozbouřila upřímným aplausem.
Poměrně silnou generaci mladých českých dirigentů by mohl brzy obohatit Zdeněk Červinka, jenž si na stupínku před Komorní filharmonií Pardubice v ničem nezadal se svými staršími kolegy. Jemu je přitom letos čtyřiadvacet let. Na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka absolvoval v oborech klavír a dirigování, ten druhý teď rozvíjí na HAMU pod vedením Tomáše Koutníka, Leoše Svárovského a Lukáše Vasilka. Od každého z nich si bere to nejlepší, neskrývá smysl pro pořádek ani patřičná gesta, i když celkově působí velmi vyrovnaně. Orchestrální party obou skladeb večera působily pod jeho vedením vyrovnaně, pokyny sólistům vzorně. I v jeho případě je patrná zkušenost, dokonce i z divadelního prostředí. Nutno uznat, že členové pardubické filharmonie jsou v tomto ohledu pověstně empatičtí, rádi spolupracují s mladými dirigenty a nechávají je, aby si sami vytvářeli potřebný prostor, jemuž se ochotně podřizují. Se Zdeňkem Červinkou si – soudě podle pohodové atmosféry v sále – dozajista porozuměli.
Pardubický večer lze tedy jen pozitivně kvitovat, a to ať na něj nahlížíme z jakéhokoliv úhlu. Přinesl nejen možnost vyslechnout si dvě významná díla základního hudebního repertoáru, ale především setkání s nadějnými mladými osobnostmi, jež se svou energií brzy samostatně vstoupí do nelehkého světa špičkového interpretačního umění. Předpoklady k úspěchu mají a škola, na níž v dohledné době ukončí svá studia, je pomohla zdárně rozvinout. Určitě je dobré to vědět.
Foto: Komorní filharmonie Pardubice / František Renza
