„Snažím se, ať už jde o zvukovou paletu, o přehlídku obtížností, nebo o niternost a prožitky, vytvářet logický koktejl, abych co nejlépe dokázal reprodukovat, co skladatel zamýšlel a chtěl.“
„Větší ruce samozřejmě pomáhají, co si budeme povídat…“
„Myslím, že půjde o osvěžení. Liszt nepřepsal jen vokální linku do klavíru, ale vytvořil nádherné, technicky i výrazové náročné a velmi svébytné dílo.“
Poslední recitál v této sezóně má v pražském cyklu Hybatelé rezonance Matyáš Novák. Mladý pianista připravuje na 29. května do Anežského kláštera koncertní program sestavený výhradně z hudby Franze Liszta. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad virtuozitou i výrazem jeho hudby, ale také přibližuje svého pedagoga na Akademii múzických umění Ivana Klánského, který nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Uvažuje rovněž o tom, co asi bude za deset nebo dvacet let, přibližuje důležitost konkrétního nástroje, na který se hraje, přemítá nad pojmem inovativnost a prozrazuje, jaký další hudební obor by si rád ke klavíru přidal.
O Lisztově hudbě se říká, že je pro klavíristy v repertoáru tím nejtěžším. Je to tak? Máte nějaké srovnání?
Něco na tom určitě je. Lisztovy kompozice jsou velmi technicky náročné, problémů, které pianista musí řešit, je i na velmi krátkém úseku hodně. Liszt je ale velkou výzvou i po výrazové stránce. V případě některých skladeb je potřeba se hodně zamýšlet, jak je uchopit. Když se dílo pochopí nesprávně, tak může vyznít celkově úplně špatně, na rozdíl od některých Chopinových skladeb, kde je jasnější, jak je výrazově pojmout. Snad jsem našel vhodná slova… Chci říci, že vklad umělce pro to, aby skladba vyzněla, jak má, je u Liszta hodně podstatnou věcí.
Opravdu v obou rovinách? Nejen v té manuální?
Ano, myslím, že právě nejvíc v té druhé…! Techniku už má dneska každý, kdo je na nějaké úrovni – na evropské, na světové… Ale právě správné pochopení respektive uchopení skladby je u Liszta klíčové.
Souvisí s manuální stránkou hry, jak velkou má klavírista ruku? Říká se třeba, že Sergej Rachmaninov měl velké ruce a že právě díky tomu psal a hrál, jak psal a hrál…
Ano, tohle bych pociťoval jako téma spíš právě u něj než u Liszta. Ale větší ruce samozřejmě pomáhají, co si budeme povídat… U každé hudby. Pokaždé.
A vy máte spíše velkou, nebo malou ruku?
Řekl bych, že tak akorát… Ale spíš větší.
Dovedete si představit, že by nějaký pedagog mladému adeptovi řekl, že s velikostí jeho ruky nemá ani smysl na klavír nějak vážně zkoušet hrát? Nebo to přece jen nehraje tak velkou roli?
Myslím, že hlavní je nadšení. Chce-li někdo opravdu hrát, tak velikost ruky nehraje roli. Pokud samozřejmě nejde o nějakou vývojovou vadu… Není to určující. A dá se to kompenzovat nejen nadšením, ale i volbou repertoáru.
Přičemž v případě hraní hudby Sergeje Rachmaninova je přece jen výhodou, když ta ruka je větší…
Ano, jednoznačně.
A s výrazem hudby se popasuje klavírista v jakémkoli věku? Ať už obecně, nebo u Liszta… Jak moc je to závislé na zralosti?
Lisztova hudba je mnohovrstevnatá. V jeho odkazu jsou díla, která vystihují ta nejniternější zákoutí lidské duše, ale i skladby, které jsou, řekněme, trochu plytké. Chce to tedy hodně rozlišovat. V případě velmi výrazově náročných kompozic, které mají náboženský nebo literární přesah, je umělcova zralost nutná. Je třeba seznámit se s předlohou, přečíst si kontext, ve kterém díla vznikala, zjistit, čím jsou inspirována… Liszt byl nesmírně vzdělaný a mimohudební kontext používal velmi často.
Takže skladba s názvem Po četbě Danta…
… je inspirována Božskou komedií.
Znamená to, že jste se do ní podíval.
Samozřejmě.
Zajímá vás – nebo baví vás – na hudbě, nebo konkrétně na Lisztově hudbě, vyjadřování emocí, hledání zvuku… Nebo spíše jste ten typ, který chce ovládnout všechny výzvy a obtíže?
Myslím, že je důležité vše správně namíchat, nakombinovat. Snažím se, ať už jde o zvukovou paletu, o přehlídku obtížností, nebo o niternost a prožitky, vytvářet logický koktejl, abych co nejlépe dokázal reprodukovat, co skladatel zamýšlel a chtěl. Samozřejmě – podle mého názoru.
Když se zeptám na Ivana Klánského, pedagoga hudební fakulty AMU, u kterého studujete… Jste stále ještě pod jeho vlivem?
Ano, jsem v prvním ročníku magisterského studia, tedy vlastně ve čtvrtém ročníku, příští rok bych měl absolvovat.
Ovlivňuje vás lidsky, umělecky, pedagogicky…?
Všechno dohromady. Pan profesor je obrovská osobnost. Nejen jako muzikant, ale i jako člověk. Spolupráci si opravdu užívám a jsem rád, že mám to privilegium být zřejmě jeho posledním žákem na Akademii múzických umění. Nikoho mladšího po mně už nepřijal – a pokud vím, tak to ani neplánuje. Ostatně, je mu pětasedmdesát. Samozřejmě – pokud si to nerozmyslí…
A jak byste ho charakterizoval? Po čem nejvíc jde jako pedagog?
Hodně řeší zvuk nástroje, respektive úhozovou techniku. Velmi se zabývá celkovým obrazem skladby, záleží mu na tom, aby dílo dávalo smysl jako celek. Někdy se skladbou zabývá dokonce až matematicky, zejména co se pulzace hudby týče.
Takže je přítomen racionální prvek, aniž by to ale znamenalo, že on sám je jen a jen racionální umělec, viďte. Když hraje Chopina, ani by nešlo, že.
Přesně tak.
Vy jste už natočil Liszta a Mozarta. Chopin vás díky panu profesorovi, který se mu hodně věnoval, neláká?
Pan profesor mi nechává velkou volnost v tom, co chci hrát. Za to jsem moc šťastný, ostatně myslím, že takhle by to na vysoké škole mělo být. Ale já sám jsem se Chopinovi nikdy nevyhýbal. Hrál jsem ho odmalička. Chopina hrají víceméně všichni. Liszt ale možná vyčnívá víc právě tím, že se mu u nás příliš mnoho jiných klavíristů nevěnuje.
Když si představíte, že za rok absolvujete, tak kde vlastně vnímáte hranici mezi studentskou dobou a tou už definitivní uměleckou dospělostí? Jde o nějaký velký zlom?
Myslím, že v mém případě už to plynule přešlo, nebo přechází. Každopádně necítím, že by konec školy měl být nějaký zlom.
Neznamená to, že tedy budete náhle hozen do vody?
Myslím, že už dokážu zužitkovat všechny cenné rady, které jsem v průběhu studií načerpal, a v případě potřeby si poradit i bez pedagoga.
A napadá vás někdy, co bude po profesní stránce třeba za deset nebo dvacet let?
Až tak moc nad tím nepřemýšlím. Ono plánovat se dá leccos, ale třeba i covidová záležitost nám ukázala, že plány mohou rychle vzít zasvé. Určitě je dobré mít cíle, ale není možné na nich stoprocentně lpět.
Nicméně nějaký vývoj za jedno či dvě desetiletí musí nastat nebo postupně nastávat. Představujete si to nějak? Bude to spočívat třeba v jiném repertoáru?
My klavíristé máme výhodu, že nikdo z nás nedokáže přehrát všechny skladby, které pro tento nástroj už byly napsány. Takže se v repertoáru dá posouvat v každé životní etapě, v každém věku. Ale já mám ještě jeden cíl… Chtěl bych se stát i dirigentem. Na tom chci zapracovat. Zrovna tyto dvě disciplíny se dají kombinovat, myslím, docela hezky.
Takže byste začal tím, že byste dirigoval od klavíru?
Přesně tak.
A začal byste Mozartem?
Ano, Mozartovy klavírní koncerty jsou přesně tím, na čem je možné začít. Rachmaninov se od klavíru asi dirigovat nedá. Anebo ano, ale orchestr by to musel opravdu, ale opravdu hodně dobře umět.
V koncertním programu máte také úpravu Schubertových písní. Máte je rád? Doprovázel byste nějakého zpěváka? Nebo už jste snad doprovázel? To je přece jenom jiná disciplína, než hrát sám…
Já jsem se spolupráci s jinými umělci, nebo korepetici, nikdy nebránil, ale z důvodu velkého sólového vytížení jsem se právě těmto věcem věnoval spíše jen okrajově. V romantickém repertoáru, zejména v tom písňovém, by mě to ale opravdu lákalo. Lisztovu úpravu Schubertova Labutího zpěvu jsem do programu recitálu vybral z toho důvodu, že právě tento cyklus byl požadován na soutěži Franze Liszta, které jsem se zúčastnil loni v Utrechtu. Postoupil jsem tam mezi deset semifinalistů a v jednom ze čtyř kol, kterých jsem se zúčastnil, byla i transkripce cyklu Schwanengesang. Samotného mě překvapilo, o jak nádherné dílo se jedná… Zařadil jsem výběr z tohoto cyklu i na koncert Hybatelů rezonance a myslím, že půjde o osvěžení. Liszt nepřepsal jen vokální linku do klavíru, ale vytvořil nádherné, technicky i výrazové náročné a velmi svébytné dílo. Nejde jen o pouhou transkripci, je to nádherné virtuózní dílo.
Chtěl jste i pro tento úkol znát předlohu? Zabýval jste s zpívanými písněmi?
Samozřejmě jsem si písně v originále poslechl. Schubert je napsal v roce 1828, na konci života. Věnoval jsem se i básnickým textům. Je dobré se textem zabývat zejména v otázkách frázování. Ve sporných místech, kde jsem si nebyl úplně jistý, jsem se podíval na konkrétní slova a dost mně to napovědělo.
Vnímáte takovýto recitál z hlediska pianisty jako nejtěžší disciplínu? Oproti hraní s orchestrem nebo komorní hře…
Náročný je recitál většinou v délce. S orchestrem se hrává většinou jeden klavírní koncert, s výjimkou dlouhých Brahmsových koncertů mají třeba kolem třiceti nebo čtyřiceti minut. Sólový recitál trvá sedmdesát nebo osmdesát minut a člověk je na pódiu sám. Ano, je to asi to nejtěžší. Výdrží, osamoceností.
A baví vás takové recitálové programy vymýšlet? Nové a nové?
Velice, protože se skladby kombinují a dají se z nich vytvářet kontrasty… Třeba napříč obdobími… Ano, užívám si to.
Odvažujete se být inovativní?
Pravda je, že pořadatel většinou mívá nějaké požadavky a do těch se musím vejít. Ale kdybych dostal úplně volnou ruku, tak bych se určitě nebál.
A soudobé kompozice?
Je pravda, že kompozice soudobé hudby zařazuji do programů jen zřídka. Uvidím, jestli se to změní do budoucna. Člověk musí nějakým způsobem dospět a dozrát.
Inovativnost muže spočívat i v zařazení něčeho, co se běžně nehraje… Busoni, Reger…?
Tím, že jsem hodně hrál Liszta, a jeho odkaz vykazuje mnoho zapomenutých skladeb, tak jsem se zatím zaměřoval spíš na jeho objevování. Uvidíme, kam se dostanu. Ale hledání by mě určitě bavilo. Obzvláště v klavíru, kde je skladeb nepřeberné množství.
Hledal byste nejspíš v romantické hudbě? Ve starší asi ne?
I tam se dá najít pěkná hudba, ale ano, těžiště je u klavíru v romantické hudbě.
Jak důležité pro vás osobně je, na jaký konkrétní nástroj zrovna večer hrajete?
Určitě to není jedno. Nástroj je důležitá součást vystoupení a řekl bych, že na nástroji závisí opravdu hodně. Čím dál víc se o tom přesvědčuji. Ale nejde jen o nástroj, ale také o akustiku. Obojí je důležité – a když se to sejde, tak může výkon neskutečně vyrůst. Anebo v opačném případě, když není kvalitní nástroj a je i špatná akustika, tak to může výkon úplně potopit. Pak je samozřejmě potřeba vědět, jak na takové podmínky reagovat, co dělat… Interpret musí být připravený na ledasco.
Lze to vždycky nějakým způsobem ovládnout, nebo může nastat okamžik, kdy řeknete: tohle prostě nejde!
To jsem sám nezažil. Ale od profesora Klánského jsem slyšel, že jednou přijel ke klavíru, kde nebyla mechanika. Tak tam se opravdu hrát nedalo. Nicméně já si nedovedu představit, že bych si mohl dovolit z nějakého takového důvodu odmítnout koncert.
Některé klavíry jsou inspirativnější než jiné…
Ano, to je jednoznačný poznatek. Já mám obzvláštní slabost pro nástroje z první republiky. To byly obzvláště povedené nástroje. Jednoho dne chci mít doma sbírku všech čtyř nástrojů význačnějších firem, které tehdy působily na území Československa. Už mám tři: Scholze, Röslera a Förstera. Ještě mi chybí Petrof.
Mají ty značky něco společného, nebo je mezi nimi zásadní rozdíl?
Výrobci působili nedaleko od sebe, ale nástroje měly jiný zvuk i jiný herní pocit. Dodnes, když se najde zachovalý nástroj z té doby, tedy z doby mezi válkami, tak je požitek na něj hrát. Zvuky i pocity jsou jiné, ale vždy příjemné.
Cyklus Hybatelé rezonance je postaven na jedné značce – C. Bechstein z tradičního německého závodu v saském příhraničním Seifhennersdorfu, nedaleko Varnsdorfu. Je takhle koncipovaný cyklus recitálů obvyklý dramaturgický podnět?
Vlastně jsem se s něčím podobným ještě asi nesetkal. S nástroji C. Bechstein mám však tu nejlepší zkušenost. Mají obrovskou tradici. Ale na druhou stranu v dnešní době globalizace se rozdíly stírají, tak si nejsem jistý, jestli bych při poslechu několika nástrojů světových firem mezi těmi pěti či šesti poznal Bechsteina.
Volil jste repertoár pro recitál pod dojmem charakteru klavírů Bechstein?
Přiznám se, že ne. Na nástroje dnešních výrobců se dá zahrát cokoli, klavíry se vyrábějí už sto let prakticky stejně… Myslím, že bych repertoár nediferencoval ani v případě těch meziválečných československých klavírů, které jsem zmiňoval. Naposledy jsem hrál na nástroj Bechstein v Drážďanech a byl to krásný zážitek. Jsem přesvědčen, že i koncert v Anežském klášteře bude stejně inspirativní zkušenost.
